Kdysi dávno jsem si vyjel do Budapešti. Mohlo mi být kolem 20 let. Možná 20-23. Napadlo mě to jednoho odpoledne v práci a na druhý den o víkendu ráno už jsem seděl v autobusu směr Maďarsko. Byl to jeden z těch náhlých nápadů na cestování, které jsou nejlepší.
Dnešní výlet do Budapešti nevznikl jinak. Jen s tím rozdílem, že se to dozvěděla i manželka a bylo to týden dopředu, což je v řeči dospělých lidí v manželství to samé jako u 20 letého ze dne na den. V Budapešti už tedy budu potřetí, ale počítám jen podruhé, jelikož jsme s manželkou byli spolu na Szigetu (fotky zde https://www.jasonb54.eu/Sziget.html) a to je festival na jednom z ostrovů na Dunaji. Města se vůbec netýká. To se jako plnohodnotný výlet do Budapeště nepočítá.
Je to něco jiného, než na co jsme byli dosud zvyklí. Vždy jsme měli dovolené na delší dobu a vždy s kufry. Nebo s výšlapy na hory. Toto je nárazová akce.
Cesta
Vybral jsem vlak. Poprvé jsem jel do Budapešti autobusem a již nechci. Autem se to dnes nevyplatí. Ano, Orbán zastropoval mimojiné ceny benzínu na krásných 33,- Kč v přepočtu, ale i tak. Vlakem přijdete o pohodlí, ale jedete za třetinovou cenu. A navíc… jeli jste někdy v Budapešti autem? Já ano. To patří do kolonky nikdy znovu nechci zažít.
Nepohodlné a pod úroveň. Takové jsou české vlaky (je úplně jedno, jestli si připlatíte za první třídu, ta stejně působí jako druhá) i na mezinárodních trasách. I tak je to nejlepší varianta. Z kupé se můžete zvednout, projít se uličkou, záchod není za trest jako v autobusu a nic vás na cestě nezdržuje ve stylu dopravní kolony. Skvělá zpráva na závěr, je to budgetovka. Cesta tam i zpět za 2.500,- Kč pro dvě osoby. Odjezd z Olomouce v 9:08 hod. Příjezd do Budapeště ve 14:20 hod. Cesta zpět z Budapeště odpoledne v 15:20 hod. Máme celý den.
Zabookovat hotel není v tomto ročním období problém. A to ani pokud hledám takový, který je blízko vlakového nádraží ať nemáme stres z městské hromadné dopravy. Hotovo. 1.900,- Kč za noc pro 2 osoby. To je ještě levnější, než pokoj v Malé Fatře na Slovensku. A tohle byl pokoj čtyřhvězdičkového hotelu v centru města!
Vybrat oblečení. Městské na den i noc. Co s sebou? Jen to nejnutnější na 2 dny. Notebook, foťák, mobil, powerbanky, tripod stativ do batohu, občanka a tradá. Jede se. Je to město. Cokoliv by chybělo, dá se koupit. A za levno. Kurz maďarského forintu k české koruně je příznivý. Tady se počítání každé koruny nekoná.
Plán
Podzim ve východní Paříži. Tak se Budapešti přezdívá. Paříž východu. Byl jsem v Paříži taktéž 3x a je mi příjemnější ten východ. Fotit Dunaj, parlament, sochy, mosty, památky a to vše, aspoň doufám, v rouchu mlhy, po dešti nebo aspoň s barevnými stromy kolem dokola.
Před odjezdem nákup potravin typických pro Maďarsko do batůžků a zpět. Takový zrychlený eurovíkend.
Žádné složité plánování není třeba. Máme zájem projít Budu a jen pár lokací v Pešti. S plánováním trasy pomohla jako obvykle aplikace Mapy.cz. Tam je důležitý údaj o časové náročnosti a vzdálenosti. Dále používám Sygic Travel appku pro zjištění toho nejdůležitějšího.
Lokace
Budapest-Nyugati – příjezd vlakem.
Parlament - první destinace od vlaku.
Bazilika sv. Štěpána - nejvyšší stavba v Budapešti.
Maďarská akademie věd - vynecháno.
Széchenyiho řetězový most
Socha Svobody - byla oplocená, opravy. Ale okolí Citadely bylo fajn.
Szabadság híd - most, který je po cestě a nepochybně přes něj půjdeme či pojedeme.
Druhý den:
Budapeštianske oko - stihli jsme ještě za prvního dne, resp. večer po příjezdu.
Palác Gresham - viděli jsme přes řeku.
Boty na dunajském nábřeží - zajímavé místo.
Rybářská bašta - nestihla se. Budapešť má příliš co nabídnout. Za 2 dny není šance vše stíhat.
Museum of Applied Arts - to bylo stejně jen do počtu. Neměl jsem ani v plánu tam jít.
Příjezd
Přijeli jsme asi s půlhodinovým zpožděním. Nic hrozného. Budapešťské hlavní vlakové nádraží je v centru města. Že se ale blížíte do centra vůbec nijak nepoznáte. Cesta je celou dobu mezi stromy. Nic není vidět. Koukáme na naši polohu přes aplikaci mapy.cz a všude kolem nás na mapě už vidíme město. Vykoukneme z okna vlaku a pusto. Vůbec jsme nevěřili, že jsme ve městě. Doteď mi trasa vlaku nedává smysl. Fascinující, opravdu.
Nádraží je naprosto skvěle přehledné. Nedá se zabloudit ani sednout na špatný vlak. Nástupiště rozdělena na levou a pravou část. Obří cedule. Hotovo. Uprostřed je několik lávek na sednutí, kdyby se někdo chtěl koukat na vagony a mašiny zblízka. Záchody jsou ale špatně řešené a nalézt je je na procházku po nádraží. Běžte ve vlaku. Vydáváme se z budovy do města.
Hned naproti nádraží, kde je velký frmol, se po přejití silnice dá chvíli postát, rozhlédnout a zhodnotit situaci. Vodní fontány, holubi a vchod do metra.
Centrum
Naší první destinací byl Parlament a muzeum. Na mapě se nám ukázal zhruba kilometr cesty pěšky. Vydáváme se na cestu. Ukázalo se to jako ideálně zvolený bod. Pěší cesta po rušné ulici nám navodila první dojem z města. Jelikož už to bylo tolik let, co jsem tu byl naposledy, všechno pro mě bylo jako nové. Postupně jsem si vzpomínal na lokace, které jsem navštívil, ale to byly jen mlhavé vzpomínky.
První dojem byl velmi příjemný. Prošli jsme si částí metra a pak už jen nad zemí. Metro bylo asi jako všude. Takový ten dojem a la Blade Runner. Od počátku bylo pořád co fotit. Fotogalerii z profi foťáku naleznete jako obvykle na mých stránkách www.jasonb54.eu v sekci Fotogalerie 2022, ale předpokládám až v prosinci. Nafotil jsem přes 500 fotek a jednoduše mi potrvá déle je zpracovat, protože mi většina stojí za uložení. Mnohdy je to tak, že nafotím 200 fotek a vyberu 20-30. Jenže mnohdy nefotím Budapešť. Je nádherná, plná historie.
S tímhle předběhnu, ale odjíždíme s vidinou dalšího návratu. Chceme víc. Proč?
Parlament
Po cestě děláme zastávky k focení. Budapešť je "foto overkill". Tak jsem ji pojmenoval. Na každém rohu je co fotit. Fotografický ráj. Takový pocit jsem z Paříže nikdy neměl (taky 3x navštívena). Tam se fotilo jen to hlavní a zbytek nedával smysl, byl odloučen, odpojen. Aplikace Mapy.cz několikrát selhala. Netušíme, co se stalo, ale appka, která poslední roky fungovala na jedničku najednou zamrzá, ukazuje nesmysly (například náhled cesty na 650m a po spuštění navigace 1,5km). Zapínáme Google Mapy.
Před parlamentem je Muzeum Etnografie. To jsme spatřili jako první. Jo, kvůli tomuhle jsme jeli. Míra nadšení se zvedá. Příprava na hlavní chod. Teď už vidíme první sochy a nemůžu se dočkat těch 20 metrů přede mnou, jak dojdeme za roh a uvidím muzeum zpředu. Vtom už se manželka odtrhla v nadšení, protože uviděla budovu parlamentu a bylo vymalováno. Muzeum promine, ale parlament ho „přebil“. Samozřejmě, že jsem si dělal fotky muzea, i tak impozantní stavba, ale ano, fotek parlamentu mám víc. Kdyby jen parlament. Kousek od něj sochy, upravené cesty, květiny, další sochy a za ním Dunaj. A tak jsme se zdrželi hodinu jen na tomto místě. Hodinu? Však udělat 5 fotek a dál? Tak si tam jeďte a podívejte se. Nejdřív setřást husí kůži z takového místa, cvaknout prvních pár cvičných fotek. Následně se trochu vzpamatovat. Začít nastavovat foťák na úplně jiný režim, než jaký jsem se snažil fotit doteď. S otevřenou pusou mezitím koukat na to kolem sebe a pak si říct fajn, což takhle fotit… parlament umí dostat, uhranout. Chodíte kolem něj a z každé strany je něco, co vás dostane. Z boků sochy, vstup, brána. Zpředu hlavní vchod a čelo budovy, kupole. Další bok pomník, sochy. Strana k Dunaji žebrování, průčelí, barvy, detaily. Hodina uplynula jako 5 minut v běžném životě a stejně jsme se sem večer ještě vrátili pro další foto úlovky. Tohle místo je povinnost. A zmiňoval jsem dokonalou výchozí pozici? Nedaleko je Mekáč. Po cestě vlakem nám vytrávilo. A bylo potřeba se připravit na zbytek cesty po památkách Budy. Vydáváme se směrem od památek. Mapy neukazovaly nic zvláštního nebo turisticky atraktivního. Ó, jak nedokonale zpracované mapy. Vytahuju foťák. Stále je co fotit. Dětské hřiště kolem silnice. Ano, před ním socha. O kus dál maďarské olympijské kruhy. Domy? Fotím neuvěřitelný roh domu. Minulost tady dýchá. Říkáme si s manželkou navzájem, že do mekáče s takovou asi nedojdeme. Plní odhodlání vyrážíme s úsilím držet se trasy směrem jídlo. Co je to támhle vlevo za kovový most v parčíku se sochou a barevnými vlaječkami? Zatracených 100m od jídla. Pochopitelně, že jsme se tam zastavili a vyfotili i tuto „atrakci“. Byl to pomník, ale vše takové tady dokáže neuvěřitelně strhnout s pocitem tohle musíme taky vidět, proto si dovoluji napsat atrakce. Město má očividně místa připomínající kruté události, ale vše je tady jinak. Tady se spojuje minulost s novou dobou. Obyvatelé Budapeště nějakým osvícením přišli na způsob, jak minulost přiblížit všem s pocitem, že to každý chce vidět, zažít, zjistit si, o co jde. Ten kovový mostek se sochou vůbec nebyl v plánu. Ani na mapě pamětihodností. U něj lavičky. Barvy. Všechno tu umí zaujmout, drapnout a nepustit. Co to bylo? Jászai Mari tér park a socha Imre Nágyho. Nic menšího, než člověk, politik, který vyhlásil nezávislost Maďarska. Došli jsme do mekáče. Maďarský forint je pro našince skvělá měna. Platíme v mekáči 6.500 HUF a ve výsledku nás to stejné jídlo vychází téměř o polovinu levněji než u nás. K tomu se ale vrátím při popisu naší večerní návštěvy luxusní restaurace. Město hodně pamatuje holocaust a dýchá to na vás ze všech koutů. Ubytování Dojedli jsme v 7 večer. Venku už byla tma. I díky tomu, že začalo pršet. Ne, že by to byl ideál, ale já si to vysnil. Chtěl jsem fotit metropoli po dešti. Abych si zkusil noční fota s mokrým povrchem, ulicemi, silnicemi, odlesky a tím vším dohromady. Bude to vůbec poprvé. Dosud nebyla příležitost. Noční street photo kategorie za deště nebo těsně po něm. Vysněné splněno. Po cestě Rossman drogerie s deštníky za výlohou? Naše cesty nám vychází. Nemáme štěstí na výhry v soutěžích. Máme štěstí na vždy co nejlepší výlety. Propočítávám časový rozvrh a další cesta padla na ubytování. Ukázat se tam, vyzvednout klíče, resp. kartu k pokoji, očistit čočku objektivu, sundat ND filtr a vyrazit opět ven. Moderní hotel. V suterénu garáže, výtah na kartu, aby do hotelu nelezlo kdeco. Na check-inu krabička s nápisem, že jde do ní vložit karty od pokoje v případě, že hosté nemají dalších otázek a jen chtějí odejít z hotelu. Super věc. Nečekáte. Kopírování občanek, obdržení karet k pokoji (jedna k pokoji, druhá výtah) a balíme se. Zpět do večerního města Cílem je nyní Bazilika sv. Štěpána. Největší a nejvyšší kostel v Budapešti. Po cestě jsme se ale zastavili v suvenýr shopu. Jejich suvenýry, konkrétně pohlednice, kalendáře a další podobné předměty mají velmi specifický styl, který se mi hodně zalíbil. Koupili jsme tři magnetky a šlo se dál k cíli. Bazilika vyvolala opět wow efekt. Monstrózní stavba. Kupole mnohem větší než parlament. Pomalu přestávalo pršet. Výborná zpráva. Všechno bylo mokré, plno odlesků, mnoho kaluží, ale bez deště. Takové si představuji náměstí u pamětihodnosti. Něco jako centrum Krakova. Restaurace s vyhříváním, za sklem, s výhledem na dominantu. Hlad jsme neměli. Další destinací bylo ruské kolo. Ruské kolo je v noci nepřehlédnutelné. Výrazně bílé barvy v pohybu. Původní záměr byl si kolo jen vyfotit a jít za další atrakcí. Jenže to by před kolem nesměla hrát hudba, lokace by nesměla být v parku a celé by to muselo být nevýrazné. Nebylo.
Už stojíme ve frontě na lístky. 7.800 HUF. Tisícovky forintů jen lítají. Vcelku mě to nechává klidným. Na naše jen stovky. Manželka dostává strach. Kabinky vypadají velmi vratce. Ty v Paříži se prý tak nehýbaly. Nastupujeme do kabinky sami. Jen my dva. Mají to tu pěkně rozdělené. Jste samotný pár? Stojíte ve frontě číslo 2. Ti, kteří přišli jako rodina stojí ve frontě číslo 3. A tak by to mělo být ideálně všude. Třeba ve zmíněné Paříži ale nebylo. Seděli jsme s cizinci. Zážitek na prd a tady skvělý, jelikož jsme byli sami dva. Video a spousta fotek.
Začíná být pozdě. Říkáme si, že se zastavíme na večerní skleničku Malibu. Dovolenkové pití. Shodou náhod přicházíme k Bazilice sv. Štěpána z jiné strany. Nacházíme sochu uprostřed ulice. Dotek na nos a pupík má nosit štěstí.
Okolo nás je dost podniků a my chceme ten, který má nejlepší výhled na baziliku z prosklené terasy. Vybíráme si jeden na základě jednoho volného stolu uviděného z ulice.
Po vchodu jsme byli uvítání a dotázáni, zda máme rezervaci. Jelikož mají všechny stoly obsazené, můžeme se posadit ke stolečku opodál a počkat až nám najdou místo u stolu. Nečekáme ani 5 minut a už nás uvádí ke stolu. Dostali jsme skvělý stůl s výhledem na baziliku. Nemožné. Zase to vyšlo. Rozhlížíme se kolem a restaurace s enám líbí. Všichni upravení, nóbl oblečení, klientela posh až hrůza. Ken a Barbie jeden vedle druhého. Přitom se koukám na recenze a mají jen 3,8 z 5. Cenovky nastavené na tři dolary, což je takový standard.
Když už jsme tedy tady, což takhle vyzkoušet jejich pití, tzv. signature drinky. Vybírám dva s tušením, že to nemusí dopadnout dobře a tím pádem ještě 2x Malibu. Na zapití a hlavně ten pořádný pocit z dovolené.
Sedíme tam a pozorujeme cca 5-10 minut. Číšník se až příliš omlouvá, že se nedostavil dřív. Nebyla to taková obyčejná omluva, kterou pronesete a je spíše jen tak do větru než myšlená vážně. Tento to myslel naprosto vážně až se zastyděním se. Podnik byl nacvakaný. Nebyl důvod cokoliv říkat jiného, než že je vše v pořádku. Máme vybráno a je objednáno.
Pozorujeme okolí a vybavení hotelu. Vedle nás u stolu mají slečny ve rtech tolik botoxu, že by z toho naplnili sklenici na drink. Pánové černé košile, kalhoty. Na protější zdi nasvícená malba člunu na pobřeží pod rozvalinami hradu. Za manželkou výhled do kuchyně. Máme soukromí. Divím se, že jsme přišli bez rezervace a dostali jsme takový stůl. Dále se rozhlížíme a zjišťujeme, že jsou tu mnohem horší místa. Některá za trest. Uděláte něco špatného a posadí vás třeba za dveře do výklenku. Tam se po čas naší návštěvy vystřídaly tři páry mladě vypadajících lidí. Chudáci :D
Číšník přinesl objednané drinky a děláme fotky, než se pustíme do ochutnání. Manželce připadla bílá čokoláda, led, tequila s kávou a mně cosi plného chamradí, které jsem vytahoval vidličkou. To se fakt nedalo.
Drinky jsme nedopili. Dali si Malibu a vše bylo zase v naprostém pořádku.
Návštěvu restaurace jsme si užili plně. Za pití 13.000 HUF. Platím bez sebemenšího strachu, že to bude něco předraženého, když jen Malibu stojí 1.150 HUF.
Všechno je v Budapešti levnější než u nás. O dost. Kurz je krásný. Můžete si dovolit restauraci, jízdy taxíkem a to všechno bez jediného pocitu, jestli na to máte. Máte! Zastropované ceny paliv i potravin jsou také znát. Orbána nemusíte mít rádi, ale dělá pro svoji zem a lid maximum. A Budapešť je hodně vlastenecká. Ukrajinskou vlajku jsme viděli jen na hlavním nádraží. Nikde jinde. Na mostech a památkách všude najdete jen tu Maďarskou a max EU, žádnou jinou.
Mosty, sochy, parky. Maďarské barvy, vlajky. Vypadá to suprově. Jistě, nikdo nesouhlasí s válkou, ale to neznamená, že vlastní vlajky sundáme a všude nacpeme Ukrajinu. Tady to funguje velmi dobře. Ono je v Budapešti i skvěle rozpoznatelné, kdo je cizinec a kdo místní. Nemáte strach ani nepříjemný pocit.
Dojem z města
Hlavní město země a je mi v něm příjemně? Takový zázrak je vůbec možný? No ano, také jsem se divil. Je to možné a po procestované polovině Evropy (která je plně v 21. století) asi jen tady. Nikdy mi nebylo ve městech dobře. Už vůbec ne hlavních. Multikulturalita není pro mě. Tady se člověk cítí vzhledem k lidem bezpečně. Přirovnal jsem to v mnoha chvílích k Ostravě. Lidé často v teplácích až vesničtí. Jako Ostrava. Víte jistě, že to nejhorší, co se může stát je potkat cigoše, ožralce, burany v teplácích nebo lidi, kteří jsou úplně ztracení, bloudící městem, protože jiný život nemají. Z tohohle strach nemám. Jen je to nepříjemné. Ale tohle je hlavní město země, a ne okrajové vesnico-město Moravy, kde chcípl pes. Za sobotu a neděli jsme viděli jednu výstřední skupinu a to byli zřejmě nadšenci. Tetování, barevné vlasy, cvoky na oblečení, zvláštní sestřihy, rozložité postavy a jeden liliput. To nepřehlédnete nikde. Neměl jsem ani jedenkrát špatný pocit z města. Takhle mi nebývá ani na dovolených u moře, kde bych do města večer nešel. Tady? Téměř vylidněno. Každý má dost prostoru. Večer jsme se procházeli městem a ani jednou mě nenapadlo si hlídat věci, nemusel jsem se ohlížet, kdo za mnou je nebo není.
Můžete jít prázdným parkem, prázdnou ulicí v 10 hodin večer a není důvod mít strach. My tak šli a bylo nám tam dobře. Nikdy dřív bych z úst nevypustil nic ve smyslu „tohle město mi bude chybět“. Až teď se stalo. Budapešť už mi začala chybět ještě před odjezdem.
Třešnička na dortu? Obyvatelé Budapeště umí chodit, vyhýbat se. Naprosto šokující a neuvěřitelné v dnešní době! Ti lidé tam nejsou jako parta přihřátých buzen po lobotomii a s vydloublým jedním okem a šedým zákalem v druhém. Když vidí, že proti nim někdo na ulici jde, normálně se vyhnou tak, že se nedotknete, a pokud dojde (třeba se nám stalo u vlakového nádraží) k letmému doteku, okamžitě následuje „Sorry“ a omluvné gesto rukou. Sakra už jen toto mě dostalo do kolen a stojí za to se tam vrátit. Jen si to srovnejte s tím zdegenerovaným genetickým materiálem tady u nás. Jedna procházka městem, ulice na šířku 15 metrů, jdete sami a proti vám jeden člověk. No nejde ten vymaštěný kripl přímo proti vám celou dobu tak, abyste ho pak museli vzít loktem a být hned ze startu procházky nasraní?
Mají tam kus ráje.
Ulicemi se prohání mnoho Bolt taxíků. Využili jsme 2x. Cena do 3.000 HUF. Co to pro našince znamená? Za 2km jízdy přes město cca 200,- Kč. Bez legrace. Když to porovnám s tím dřením masa ke kosti na Mallorce, kdy jsme za 3 minuty jízdy podělaným taxíkem, z toho 1 minutu stání na semaforech, platili 800,-Kč jen proto, že k letišti nevede žádná pěší trasa, bylo ježdění taxíkem po Budapešti skoro zadarmo. No a ta nová Toyota Corolla hybrid navíc vypadá parádně. I ten zvuk auta byl příjemný. Elektrické „zzzzzz“, než se ke slovu dostal spalovací motor. Interiér byl taky příjemný.
Při večerní procházce zpět do hotelu mě upoutala už z dálky výloha Ferrari. Zavíračka byla v 18:00 hod. Tak příště a zblízka.
Druhý den Vstáváme až se nám chce. Žádný spěch. Včera jsme nachodili 17 km. Cítím lýtka. Moc dlouho se nerozmýšlím a řeším Bolt taxi, které nás zaveze k soše svobody a odtud to pak už vezmeme pěšky. Chlapík v taxíku neovládá angličtinu, ale jinak jsme s angličtinou nikde problém neměli. Jedna výjimka. Jakmile jsme projížděli kolem židovské synagogy, byl hned akční a "yes, yes, judish synagogue". Ale byl fajn. Veze nás k Citadele. Tuhle cestu bychom pěšky nedali. Počasí? Asi vidíte z fotek. Bylo nádherně. Udělalo se 20°C. Co víc si přát? Kolem sochy bylo lešení. Potkáváme davy turistů a asi budou zklamaní. K soše se nedá dostat. Zůstanete na schodech 50m od ní. Nejde nic vidět. Nemrzí nás to. Máme před sebou ještě celé dopoledne památek. Slézáme krásnou trasu od sochy dolů k mostu. Všude je dostatek laviček k sednutí, příležitostí k focení. Proč to sakra u nás nejde a u nich ano? Vytvořit místo pro turisty, kteří se zastaví, zalíbí se jim tam, udělají moře fotek, budou se chtít vrátit a utratit tvrdě vydřené prachy. Tady k fotce se stala náhoda, která se mi těžko popisuje a přidávám video z mého TikTok účtu. To bude lepší. Ticho před bouří. Na druhý den ve všech novinách zprávy o obrovské demonstraci, které se účastnilo 80 tisíc lidí. A to jen pár hodin po tom, co jsme tam byli. My odjížděli ve 3 odpoledne a v tu dobu to propuklo. Mají čilé důchodce. Jestli to babka šlape každý víkend, klobouk dolů. Vypadala v obličeji slušně na 80 let. A dolů je to dost schodů. Budínský hrad Centrum dění nad městem. Kdo tohle dělal byl machr. Všechno v Budapešti dává smysl, ale toto je vrcholem dokonalosti. Než se pustím do popisu, ona cesta ke hradu také stojí za popis. Městem projíždí "double decker" s názvem Hop IN, Hop OUT v zelené barvě. Zdarma naskočíte a vyskočíte, kde chcete. Jednou ze zastávek je nábřeží před zahradami hradu. U něj mě okamžitě zaujaly tyto sochy. Hráli jste někde počítačové hry? No a takového Wolfensteina? Měl jsem za to, že je to čistě záležitost hry. Výtvarné zpracování značky, série. Podoba grafiků hry, která je jen ve hře. Jenže ty sochy jsou reálným stvořením soch jako z Wolfa. To je nějaký Cosplay Summit nebo co? Manželka si šla fotit okolí a já tam zůstal zmražený. Naprosto neskutečný pocit u toho být na 10m a úplně na sobě cítit tu tíhu. Nepíšu o válce a smyslu, příběhu, o který se sochař snažil. Na chvíli jsem byl Blazkowitz stojící u soch, než do nich vyprázdní zásobníky z obou zbraní držících každou v jedné ruce! Stejně jako my si i Maďaři potrpí na lvy. jen si to představte. Máte podnik u Budínského hradu. Všimli jste si z fotek, že se ocitáme na prostoru cca 100m? Normálně vzdálenost projdete k cíli. Naším cílem byla brána do zahrad Budínského hradu. Ještě jsme se k ní neprokousali. Z jedné strany výše popsané a z druhé nábřeží Dunaje. Jedna lavička vedle druhé. Většina je využívána. Hrad se dívá na parlament a obráceně. Oba břehy řeky spolu mohou vést dialog na téma historie stejně tak, jako se mohou bavit dvě báby o počasí z protějších domů přes silnici. Přicházíme ke vchodu do zahrad. Visí vlajka Maďarska. Vracím se zpět k původní myšlence. Architektura na špičce. Areál je kaskádovitý. Začínáme na ulici se záchody hned u vstupu. Separace od ulice formou brány. Nejen zvuková bariéra tehdejší doby. Následují zahrady zleva a zábavní část zprava. Zahrada se táhne vzhůru až ke hradu. Nemáme čas ji projít. Mrzí nás to, ale lokalita s hradem je na celý den od rána až do noci. Vjemů je příliš a musíme nabrat dech. Na chvíli si sedáme a odpočíváme u fontány. Zahrada je oddělena od zábavní části s prostorem k tanci hradbou. Pochopitelně, protože to dává smysl. Jdeme k výdobytku moderní doby a eskalátorem se necháváme vyvézt ze zahrad nahoru, blíže hradu. Nečeká tam na vás nic menšího než výhled na Dunaj a protější břeh z hradeb. Hradby mají více úrovní. Už tenkrát jsem z toho byl hotový a situace se po mnoha letech opakuje. Rozdíl je jen v tom, že tehdy jsem byl u hradu v noci a dnes během dne. Nemá cenu kupovat vstupenku. Nestíháme už teď. Ještě musíme stihnout Mekáč na jídlo dne. S odhodláním proběhneme okolo monstrózní stavby. Hradby jsou naprosto přeplněné turisty. Taky dobře. Jen bychom se zdrželi. Scházíme dolů do zábavní části. Prostor k tanci nebo jiným aktivitám. Dokáži si tady úplně představit přepychovou svatbu pro smetánku ve dne či v noci. Jakákoliv párty tímhle místem dostane rázem nádech luxusu. Prostor je ohraničen stromy s lavičkami pod větvemi. Odpočinek a relax je důležitý. Pod stromem? Stranou dění, přitom ho máte na dosah ruky? Není to to, co jsme všichni zažili na diskotéce nebo jiné akci? Sledovat hlavní dění z klidu lavičky, židle u stolu a stejně jsme se bavili? Uprostřed restaurace. Chcete mít výhled na tanec lidí? Sednete si na terasu na střeše. Nemáte náladu na sezení? Chcete se více separovat do klidu? Vyjdete si výše na hradby. Všechno, naprosto všechno máte pod sebou. Akci, odpočinek, výhled na Dunaj, výhled na protější břeh s parlamentem. Tohle už lepší být nemůže. Totální soukromí a třeba sex v přírodě? Proč ne, zahrada je vedle a odděluje vás od akční části hradba. Pod "parketem" je další, nižší úroveň oddělená kamennou zdí. Druhá fotka. Všichni mají dostatek prostoru. Všichni si mohou najít "své místo". Ne, hrad není na jednu nebo dvě návštěvy. Dovedu si představit, že tam chodím každý víkend a pořád budu mít co fotit, co psát na notebooku na blog, kde se bavit, odpočívat, pracovat, dobíjet baterie. Tenhle pocit je odlišný od všech míst, která jsem navštívil. Nikde se mi toto nestalo. Přestěhoval bych se zfleku na Tenerife, ale necítil bych se jako doma. Oceán, celý rok kolem 20-25°C, Pico de Teide, kousek ráje. Ano, ale bral bych to jen na část roku. Budapešť? Klidně napořád. Celkově nadšení z města. Návrat je jistý. #budapest #hungary #madarsko #eurotrip #euroweekend #travel #traveleurope #jasonb54 #autumn #sightseeing #blog #travelblog #wolfenstein #blazkowitz #parlament #budinskyhrad