Jestli máte rádi #Polsko a Poláky, tak se tady zastavte a dál nečtěte.
Vždy jsme jezdili na plánované výlety a dovolené. Minimálně měsíc dopředu jsem měl plán hotový se vším všudy. Většinou 6 měsíců a déle.
Tento rok, resp. tento podzim je to jinak. #Podzim je vždy takové živé, divoké období. Začalo to Budapeští a pokračuje Polskem. Kam už jsem nikdy jet nechtěl. A po tomto zážitku už je to tutovka. Jediné, co stálo za návrat bylo Mořské oko a #Zakopané. Navštíveno, meh, sbohem Polsko. Navždy.
Touha a hledání
Od malička jsem miloval sníh. Vyrůstal jsem na vesnici a každá zima znamenala stavění sněhuláků a hlavně sjíždění vesnického kopce mezi baráky na bobech. Závodila všechna děcka z vesnice. Šířka silnice byla na jedno auto. Byly to skutečně adrenalinové závody. Úzká silnice, dostatečný sešup, okraje pevně stanovené, vybočení znamenalo havárku. Jednou jsem sousedovi urazil rynu od baráku a nespočet karambolů s převrácenými boby, šťouchanicemi v zápalu závodu. Jo a když se nějaký nebožák rozhodl, že autem ten kopec vyjede, potkalo ho hejno děcek na bobech. Naprostá většina místních to ale nepokoušela. Věděli, že se to v zimě vyjet nedá. Ne bez řetězů a ty nikdo neměl.
Zima, to bylo bobování a sáňkování. Jenže sáňky nebyly tak rychlé. Nebylo nikoho, kdo by neměl ty umělohmotné brzdy na bobech neodřené aspoň do poloviny. Když nás chtěl protiva soused naštvat, posypal si cestu přes silnici popelem. No tak jsme každý do bobů nabrali sníh a zaházelo se. Jak jinak. Tak když si někdo na vesnici staví barák v polovině kopce… Je to nelogické z mnoha důvodů, když se nad tím teď pozastavím. Jen se potvrzuje, za co jsme souseda měli už jako děti.
Přes pubertu do 30 let jsem sníh a zimu nesnášel. Poslední roky, co chodíme na hory, se to obrátilo. Loni už bylo v polovině listopadu na Pradědu sněhu metr. A já už chtěl sníh. Vždyť je konec listopadu.
Začal jsem přemýšlet, kam zajet, vypadnout na hory. Původně byla v plánu lehčí horská procházka. Žádný zabijácký výstup jako na Smrk v Beskydech, po kolena ve sněhu a kolmo k vrcholu. Stačil by běžný výšlap. Jenže sněhové zpravodajství všude hlásilo max 4cm sněhu a navíc střediska profláklá na Moravě jako Dolní Morava, #Paprsek apod. měla tak akorát mlhu a max technický sníh. Dolní Morava nás s manželkou určitě čeká, o tom žádná, to už je rozhodnuto, ale ne teď. Nechci bláto a mlhu na kopci. To nemusím nikam jezdit. To mám tady 400m od baráku.
ČR, Slovensko nebo Rakousko? Ne, pšoni.
Česká republika nakonec padla úplně. Nikde sníh. Nikde počasí, které by ospravedlnilo větší výlet autem. Jet na Sněžku a zažít ji v blátě, v dešti, v mlze? Ne, díky. Co dál? Šumava? Bez sněhu a celkem tragédie.
#Slovensko ne. Byli jsme na narozeniny manželky a jedeme letos na silvestra.
Kam se dá ještě zajet na jeden den? Rakousko. Však zásnuby byly také za jeden den sfouklé. Vstávalo se v 6 ráno. 5 hodin jízdy směrem k Salzburku. Zaparkovat, vyjet vláčkem na Schafberg, na vrcholu Schafbergspitze položit v mlze na značku červenou krabičku. Dole oběd a kdybychom odjížděli, stihlo by se vše. My teda byli na dva dny (pro dojem a návštěvu Hallstattu), ale stihlo by se za den jen toto.
Koukám se na Rakousko a možnosti. Dokonce Dolní a Horní Rakousy nabízí dostatečné hiking vyžití, ale počítám hodiny cesty, výšlap, cestu zpět, dálniční známky, cenu za palivo, kurz k Euru, dívám se na počasí a recenze na Komootu (takový portál pro turisty včetně aplikace) a pak si říkám, že to není ono. Jako celek to nedávalo smysl. Počasí divoké a sníh také skoro žádný. A jet do Rakouska proto, abych viděl 3 cm sněhu mezi blátem? Neexistuje ještě jiná možnost? Však Tatry zasahují i na Polsko, že?
>> Pšónland, pšónland, šukala Anežška sklépy. <<
Jasně, Polsko. #Tatry. A u toho Mořské oko a Zakopané. Jediná lokalita, která stojí za návštěvu. Jak je to daleko? 4 hodiny. OK. Platí se dálniční známka? Ne. Hmm. Webkamera na okolních vrcholech nějaká je? Nalezeno. Sníh mají? Je tam! Počasí? Sněžení a další den slunečno. Ženo, jedeme do Polska. Chystej se.
Jedeme do Polska (zase)
Naše poslední návštěva Polska byla taková, že už jsme se nechtěli vracet. Tohle by byla jediná výjimka hodna návratu. Žena se ptala, jestli skutečně chci jet do Polska. Nevěřila. Já sám sobě taky ne, když vím, co za totální debily tam je za volanty a jakým stylem řeší silnice, značení silnic a všechno. Ale už jsem se viděl na hoře, na sněhu a v zimě.
Začal kalkul. Co chceme vidět? Jak to časově vychází? Zakopané se slavnou pohádkovou ulicí, Mořské oko, Kasprowy Wierch. To není na jeden den. Hledám ubytování přes #Booking.
Ubytování má hodnocení 9,7. Na jednu noc. Jeden volný pokoj. Jediné volné ubytování v těsné blízkosti Zakopaného, do 3 kilometrů, zabookováno.
Nachystat se během večera už nebyl problém. Výbava je do všeho, zkušeností už také akorát. Sbaleno bylo během rekordního času. Dobře se vyspat a vyrazit.
Cesta (varování před sprostými výrazy)
Navigace směřuje přes Frýdek-Místek. Proboha, lidi, jeďte na Ostravu. Pro řidiče Renaultů, BMW a Audi, vy jeďte s klidem na Frýdek-Místek, ta cesta je pro vás moji milí. Všichni ostatní, jeďte na Ostravu a nezkoumejte, neřešte poplatky na mýta v Polsku.
Jedeme směrem na Frýdek-Místek, jelikož chceme přes město Andrychów. Tím způsobem přijedeme do Zakopaného za 4 hodiny a neplatíme nic. Dle Mapy.cz. Navigace totiž nabízela cestu přes Slovensko. Proč? Proč mám jet přes Slovensko a platit dálniční známku na 2 dny, když to můžu na pohodu projet jen Polskem? Frýdek byl rozkopaný už před rokem. Nebo snad i déle, když jsme naposledy jeli do Beskyd. To už musí mít opraveno. Nemají! Ti idioti to ještě víc rozkopali, všude je omezená rychlost na 60km/h, nepohnuli ani s metrem za celou tu dobu a do toho potkáte na rovné silnici poctiváčky v Renaultech, kteří pojedou 20km rychlostí 55km/h a ani o prd víc. Debilové vymaštění. To fakt může sedět jenom v Renaultu. Banda jedna vy… renaultovaná. Ano, ten znak oné značky. Jste na silnici 3 auta, jedete 55km/h, po rovině, kde se dá s klidem jet 90km/h, ale předjet se to nedá, protože v protisměru jezdí více aut. To omezení rychlosti je tam jen pro nasrání řidičů, protože „stavba silnice probíhá“ o 100 vpravo od silnice, po které jedete. Tak asi proto, aby se řidiči Renaultů mohli podívat, jakým stylem se staví. Jak pokračuje Dežo s lopatou opřenou o bradu, zatímco jeho kolega Lakatoš v podřepu smaží na mobilu Candy Crush.
Nabíráme šílené zpoždění. Rozkopaný a omezený je celý úsek v délce 70km až po hranice. K listopadu 2022. Za 4 hodiny nemáme šanci přijet do destinace. Odhaduji na 5 hodin cesty.
Přejíždíme hranice. Navigace hlásí povolenou rychlost 120km/h. OK, jedu 120km/hod a ani o kilometr za hodinu méně. Ještě ráno jsem se na cestu těšil. Hodně mě to u nás naštvalo, cesta po hranice, ale řekl jsem si, že teď to půjde hladce. Naposledy do Krakova to taky šlo. Pěkné silnice (až na vlnky jako v písečných dunách), ale rychlostní omezení na 120-140km/h. Polákům to nevadí, nikde žádné opravy, tak jedeme. Bohužel, netrvalo to dlouho.
Cesta z Andrychówa do Zakopaného by se dala popsat jako „totálně k posrání z těch retardovaných Poláků“. Tady už totiž nepotkáte auto s cizí značkou, všechno jen Poláci. Chcete do Zakopaného? Jeďte vlakem, jestli tam jede. Nebo busem. Nebo nechte řídit člověka, kterého nesnášíte a bude si to muset odřídit. Nebo si najměte řidiče, který běžně jezdí v Renaultu. Bude se cítit mezi svými a bude mu tam dobře. Vy všichni ostatní si dejte 2 prášky oblíbeného utlumováku proti bolesti, který vás uzemní jako slušná droga, ale je stále volně prodejný. Mě sjede půlka Aulinu. Tady bych šel do dvou celých pilulí. Jinak tu cestu nezvládnete bez nervů. Nikdo, nikdo na celém světě (mimo Poláky) není tak klidný nebo debilní, aby to zvládl bez nervů.
Silnice, kde je omezení na 50km/h, tam Poláci jedou 70km/h. Kde je sedmdesátka, tam ti kreténi jedou 50km/h. Omezení na 90km/h pro ně znamená max rychlost 65km/h. Nepochopí nikdo, co ta individua vytváří za volantem. Absolutně nikdo z nich neumí jezdit. Ani jeden exemplář. Neznají dělání uličky pro záchranné sbory. Stáli jsme ve 2km koloně před městem a všichni u středové čáry. Stáli jsme. Kolona se nehnula. My s autem u okraje jsme byli za exoty. Nj, Češi si vyjeli na dovolenou. Jeden degen vedle druhého! Dělají na silnicích věci, které vás nenapadnou, i když se zatraceně snažíte. To nejde vymyslet a většinou ani popsat, protože vám to zmrazí mozek a nechápete s otevřenou pusou, co se to děje před nebo za váma. Přijíždíte na čerpací stanici. Stojí se fronta aut u prvních dvou pump. Jenže o pět metrů dál bylo úplně prázdno a volné 4 tankomaty! Sakra volný stojan z každé strany, který mohl obsloužit auto. Ne, hňupové budou stát kolonu a čekat s nastartovanými motory, než ti před nimi natankují, zaplatí, dojdou si na záchod. Když jsme přijíždělli, stála v koloně auta. Tak jsem si zajel k volnému stojanu, natankoval, zaplatil, odjížděli jsme a ti ve frontě ještě čekali. Přitom nás viděli, že tam jedeme, tankujeme, stojíme, odjíždíme dřív než oni. Nikoho nenapadlo vyjet z fronty. Tankovací stojany volné z obou stran.
Hledáme u mekáče volné místo na zaparkování. Koukáme a Poláci stojí s osobáky na parkingu pro autobusy, kdy přední část parkoviště je uzavřená. Kdyby přijel autobus, nemá kam stoupnout. Komplet celé bus parkoviště zabrané osobáky poláků. Líbí se jim, kolik mají místa a tak stojí i dvě auta za sebou. Za sebou nebo šikmo za sebou. Jak bude vyjíždět ten, co stojí čumákem u plotu a za ním je 40cm jiné auto, to neřeší.
Jedno auto má zpátečku a stojí. Chci zaparkovat na jeho místě, však vyjíždí, ne? Tak čekám, že ho pouštím, aby vyjel a já tam mohl zajet. Stojíme, čekáme, nic. Bliknu na něj. Nic. Ještě jednou blikám. Nic, dělá se za námi kolona. No ten debil fakt nevyjede! Přitom má zařazenou zpátečku, svítí světlo zpátečky, ale stojí! Řadím jedničku a jedu dál hledat jiné místo. Posranci retardovaní! Zaparkuju o 30 metrů dál, vylézáme z auta a hle, teď začíná couvat.
Jedeme po hlavní silnici asi 4 auta. Kolonku nás čtyřech aut vede pšon ultra. Rychlost je omezena na 70km/h. Rovinka několik kilometrů, ale dvojitá plná čára. Kripl jede 40. Nedá se předjet. Všude na úseku Andrychów – Zakopané dvojitá plná. Bezdůvodně. Krásné rovinky, přehledné silnice. Jedem po hlavní a ten posraný lulánek normálně zastaví, aby pustil auto vyjíždějící z vedlejší silnice! Na férovku vytvořil na hlavní silnici kolonu aut, protože nás dojela další auta. Byly jsme zprvu 4 auta. Jeli jsme na debila 40 tam, kde je 70, budiž, ale jelo se. Tady ten pšonský manévr z ničeho nic vytvořil kolonu. No to nejlepší teprve mělo přijít. Dojeli jsme i auta před náma!!! Nechápu, jak to do prdele bylo možný, když to byla rovinka, 70km/h max rychlost, odbočovat se dalo jednou za 5km před a za vesnicí, ten výmaz to svištěl téměř nadzvukovou rychlostí 40km/h, ale dojeli jsme i ty před náma… Nervově jsem vytekl. Úsek mezi třema vesnicema jsme jeli 40 minut. My dnes nikam nedojedeme. Začínám se loučit s Mořským okem. Jestli přijedeme, tak v 10 večer. Vyjížděli jsme v 8. Cesta na 4 hodiny. Měli jsme tam být nejpozději v 1. Teď už je po 14. hodině a jsme kousek za polovinou trasy.
Abych nezapomněl. Co zatáčka, tak dupnou na brzdy. Po rovince jsou ti nejodvážnější z nich schopni jet 65km/h tam, kde je devadesátka. Jakmile, nedej bože, se najde zatáčka, tak to dupne jeden vedle druhého na brzdy a na 50km/h. Kokoti zasraní s IQ cvičeného jezevce. Zatáčka téměř rovná, kde ani nesundáš nohu z plynu, ti naši navátí cyklozmrdi by profičeli rychleji na kolech, ale né, pšon je uvědomělý bezpečné jízdy, hezky si zabrzdí. Každou vyjebanou zatáčku, kurvá!!! A ne jeden, dva nebo pět. Dělá to tam každý. Nadávám, třískám do volantu, v hubě mám několik žvýkaček na stres. Kdyby mě viděla lama nebo velbloud, tak by jim z toho rupla lebka a vytekl mozek, že je možný žvýkat tak rychle a silně. Jako je powerlifting, tohle by byl powerchewing. Nepomáhá nic. Pokaždé dokážou vytvořit situaci, která je absolutně nepředvídatelná. Viděli jste „kluka s kamením“?
Tady ten blbeček by je mohl učit řídit v době, kdy ho natočili, v tom věku:
Nadával jsem na Slovince, že neumí řídit. Poláci, vy mamrdské plemeno, jeďte se učit řídit do Slovinska. Když zvládnete aspoň na 50% řídit jako oni, nechte si vystavit plakety a najebte je na každý pochcaný kostel v každé té vaší pobožné vyblité vesnici a městě.
Toto vše není jen na vině řidičů. Ono to zasahuje očividně hrubě přes silničáře až do tvůrců zákonů. Není jinak možný, aby byla značka 50km/h a za 100 metrů dál 70Km/h a za dalších 200 metrů zase 50Km/h a to všechno nespočetněkrát a v té samé vesnici dokola. Na papíře se to nezdá, když to čtete, ale sotva zahlédnete zvýšení rychlosti na 70, akcelerujete, přidáváte plyn a jak to rozjedete, bum, padesátka a brzdíte. Musí na to mít nějaké, snad to aspoň ví oni sami, pravidlo. Nikde jinde jsem neviděl, nezažil. Slovensko, Rakousko, Německo, Francie, Itálie, Chorvatsko, Island, Maďarsko, Španělsko… nikde!
Nevíte, kde jste a přijíždíte k zastavěné ploše označené cedulí. Obyčejně je značka, cedule na začátku a konci města s názvem. Tady ne. Máte značku s reliéfem domů, kostela a název nikde. Jak ví, ve které vesnici nebo městě se nachází, to ví asi jenom fakt ten Bůh (ale jelikož neexistuje, je to výplod chorých mozků, které si stvořili virtuálního kamaráda, léky na to tenkrát nebyly, do školy chodil jen percentil populace, kde by jim vysvětlili proč je něco tak a onak…).
Jedete po úseku před městem, kde je devadesátka. Má to parádní spád, konečně jedete, po x hodinách žádná kolona nebo opravy silnice, fakt tam máte 90. Najednou z ničeho nic, žádný semafor. Přechod! U zebry přechodu značka 50km/h, za zebrou zase 90km/h. Jo, tak tudy bych rád chodíval přes cestu do práce nebo posílal děcka do školy.
Nedivím se, že od nich k nám proudí zkažené maso. Sůl na silnice v balení jedlé soli na vaření a další chuťovky a ojebávky. Jejich celý národ je jedna velká pomocná škola. Potomci incestů.
Už první návštěva Polska před několika lety byla v podobném duchu, ale nevěřil jsem, že jsou na tom tak blbě. Měl jsem za to, že jsme jeli ve smolnou dobu. Třeba. Pak cesta na letiště před rokem. To samé. Hňupi jeden větší než druhý. Ale ne, už ne. Žádná další šance. Třikrát a dost.
Abych zmínil i to dobré. Mají benzín za 35,- Kč. Konec dobrých zpráv.
Už o tom víc ani psát nechci. Polsko alias #Mamrdlandia.
Zažili jsme na cestách ledacos, projeli čtvrt Evropy, jinými slovy půlku civilizované Evropy, a tohle se nám nikde nestalo. Do Polska už nikdy nejedu. Nestojí to za to ani za peníze.
Mořské oko
Silnice z posledního horského střediska do přírody byla fajn. Hodně serpentin, sníh, žádná auta, bavilo mě to. Hledali jsme parkoviště před Mořským okem. Navigace Mapy.cz jej nenašla. Respektive znala ten název, ale cestu k němu ne. Navedla nás totiž na slovenské parkoviště, které bylo za tím polským asi o 1 km dál. Jak je možné, že na území Polska bylo slovenské parkoviště se slovenskou vlajkou, názvy a vším, dokonce označeno jako slovenské území, to se mě neptejte. A ani Poláků. Stejně by to nevěděli. Jedeme na konec silnice. Před zákazem vjezdu je parkoviště. Parkovné na den je 39 zlotých. Jeden zlotý byl v době naší návštěvy za 5,20,- Kč. Parkujeme, bereme si zásoby na cestu a vyrážíme. Je 15:30 hod. Vyjeli jsme v 8. Cesta měla být na 4 hodiny. Přijeli jsme za 7,5 hodiny. Abyste si udělali obrázek, jak se v Polsku jezdí, jestli jste odstavec o technice jízdy poláků přeskočili.
Tady si dejte velký pozor na to, co píší na blozích a na stránkách. Cesta k Mořskému oku z parkoviště je na 9km. Vede tam krásná, ultra široká silnice, ale jet po ní nemůžete, protože je to byznys pro vozky s koňskými povozy. A jezdí jich tu trasu mraky. Za 200 zloté.
Jdeme pěšky. Vozy jsou 50m od parkoviště nacvakané turisty. Jasně, protože vozí takové ty v riflích, v teniskách a s kabelkami. Uprostřed lesa, v horách, na sněhu, v základní výšce 1000m n. m. Je nám jasné, že máme tak dvě hodiny max světla. Pak padne tma a půjdeme zpět. Děláme si procházku.
Koukáme na krásné Tatry zespod a bereme to jako přípravu na zítřejší vrchol nad Zakopanem.
Posmívat se nemá. No mně to dnes při pohledu na Poláky rovnou bavilo se posmívat. Jakpak se vám jde na tom uhlazeném sněhu a ledu? Klouže, klouže?
Měli jsme nasazené #nesmeky. Vytvářeli jsme ve tvářích Poláků nefalšované udivení, jak to, že se nám tak pohodlně jde a chůze je krásně pohodová? Ale tohle jsou takoví ti typičtí "turisté" v riflích, s kabelkami, v teniskách, co si vyjeli do velehor.
Vyšla Večernice (Venuše) a bylo vymalováno. Vracíme se. Mořské Oko nestíháme. O chvíli později padla úplná tma.
U auta jsem se díval na hodinky a naměřeno 14km. K Mořskému Oku a zpět je to 19km.
Zakopane
Nasedáme do auta na parkovišti od Mořského oka a vydáváme se směrem Zakopane. Je 8 večer, když se procházíme slavnou uličkou města, po Krupówce.
Ano, je to pěkné. Sníh, elektrické lampy. Nicméně, pokud jste v podobné situaci, v jaké jsme byli my, cca 14 dnů po návštěvě Budapeště, tak vás #Krupówki nenadchnou. Už máte laťku tak vysoko, že na ni slavná ulička Zakopaného nestačí. A navíc je to jen jedna ulice. Zbytek města je silný podprůměr. Jsou tu krásné dřevěné restaurace, obchody, domy, ale to hezké je zároveň sraženo dolů právě těmi „útoky na peněženky“ turistů. Všude vás lákají výlohy.
Jdete blíž a vidíte cetky. Všechno je hezké napůl a z dálky. Rádi byste viděli stánky s jídlem, pitím. Vidíte Pandoru.
Byl hlad. Otevírám dveře restaurace Stodola. Jdeme si vybrat večeři. Za kuřecí steaky necháváme 150 zlotých. Manželka se směje, že máme jídelní lístky s valaškou.
Všude je cítit, že se zde smíchala původní slovenská tradice s rádoby moderním Polskem (jak vydělat prachy). Domy v Zakopanem jsou děs a hrůza. Toto vyhlášené horské město kouří smradlavé klobásy na nádraží za pade jako bezzubá cigoška závislá na podprůměrném, doma vařeném peří. Ohohó, tvrdé přirovnání? Ani omylem!
Byli jsme na slovenské části Tater a nedá se to srovnávat se Zakopaným. Ze slovenských Tater jsme byli nadšení. Proto tam jedeme trávit i silvestra. Kde taky jinde, když na hory? Krásné prostředí. Starý Smokovec, Štrbské pleso, Tatranská Lomnica. Nádhera. Věřím tomu, že odtud přišli Slováci do Zakopaného, kde jsou cítit povedené základy. Že z nich Poláci udělali paskvil je druhá stránka.
Ubytování
Celý den to byla mizérie. Ubytování je 3km od centra Zakopaného. Hodnocení 9,7. Příjezd možný až do 22:00 hod. Těším se. Po dnu útrap konečně klid, sprcha, postel. Navigace navedla mimo. Hledáme ubytování rozumem a s pomocí důležitého polského nacionalisty v důchodu. Už na toho blba nemám energii. Kýváme, že rozumíme. Bez děkování zavírám okénko a řadím zpátečku.
Před ubytováním závora. Na zvonek nikdo nereaguje. Vidím název, tak hledám vchod. Několik dveří. Ubytování (interiér) ve stylu bytovky v ČR v devadesátkách. Vytáčím číslo na ubytování. Zvedá to paní, že za 5 minut bude u nás. Za 5 minut vylezlo dítě. Slečna cca 14 let. Že mi ukáže pokoj a předá klíče, jelikož maminka není doma. To bylo taky poprvé. Po otevření pokoje mě švihla přes nos zatuchlina. Šílený smrad. Vyvětrat to pořádně nemůžeme. Topení nastavené na max nedokáže ani napůl vytopit místnost 15m2. Slečna se ptá, jestli chceme ručníky. Ptám se, proč ručníky? Vždyť jsou na pokoji, ne? Lámanou angličtinou a s pomocí Google překladače v mobilu slečna odpovídá, že ne, nejsou. „Donesu vám. Kolik jich chcete?“
Já ani manželka nemáme sílu po celém dnešku. Sprchu nedáváme. Tady se sprchovat vážně nebudeme. Spíme v merinu, které máme na sobě. Manželka si ještě bere mikinu na spaní. Stejně jí byla zima a navíc jsme načichli smradem a špatně se nám tam dýchalo. Místnost byla označená jako nekuřácká, ale nikoho to očividně nezajímalo. Navíc smrad po plísni. Vstávali jsme brzy ráno. První možnost vypadnout byla v 7. V 7 ráno jsem se pokoušel o check-out. Klepu na dveře, odkud vyšla včera večer dcera majitelky s ručníky. Nic. Píšu majitelce zprávu na Booking. Nic. Volám na telefon. Nic. Nechávám klíče na klice od dveří. Udělám fotky, že takto předávám klíče s tím, že spěcháme a odesílám formou zprávy majitelce.
Zcestovali jsme území od Kanárských ostrovů po Island a nikdy, nikde se nám toto nestalo. Mimochodem stěny z papíru. Sousedé si z mobilu pouštěli How much is the Fish od Scooterů asi 2 hodiny v kuse pořád dokola. Topili si fénem na vlasy. Ve 3 ráno jsem se probudil s tím, že musím ten smrad pokoje vyvětrat za každou cenu. Pod balkonem nám stálo Audi se zaplým motorem. Do pokoje šel smrad spalin. „Kuchyňka“ na chodbě u schodiště sestávala z umyvadla a pracovní plochy. Styl provedení… jak bych to jen přirovnal. Ano, podobnou věc v kuchyni měla moje babička na vesnici, když mi bylo 5 let. Ubytování má reálně na hodnocení 3 z 10. Na Bookingu hodnocení 9,7. Pro Poláky je to asi opravdu luxus. Všechno špatně. Nikdy víc.
Kasprowy Wierch
Zachránit to může jen příroda. Na co tady sáhl Polák, to posral. Na velehory sáhnout nemůže. Lístky na lanovku jsem koupil předem už včera online.
Dívám se na mapu, na nejbližší parkoviště k lanovce. Upozornění. Zaparkujete auto a pak jdete 2km pěšky k lanovce. Dává to smysl? Ne. Zatraceně všude máte parkoviště u lanovky. Vysoké Tatry, Rakousko, ČR. Proč je to tady jinak? No protože vychcánci z Polska vás chtějí k lanovce zavézt svojí dodávkou za 20 zlotých. 30 zlotých za to, že u nich na zahradě zaparkujete. Během čtení už vám došlo, že si nedělám legraci.
Jsme kousek od posledního parkoviště před zákazem vjezdu (platí jen pro turisty, pro nikoho jiného, protože uvidíte po cestě „lítat“ auta všech místních vozících turisty, jídlo do restaurací a cetek do obchodů). Z každé strany na nás někdo mává, abychom zaparkovali právě u něj na zahradě. Zahrada je ještě výhra. Někteří turisté parkují pod okny baráku, kde normálně žije rodina nedělním ránem. Ale za plotem, hranicí domu. Tím pádem zkasírováno. Někteří zašli tak daleko, že nabízí parkovací plochu u rozestavěného baráku. Tohle už není ani k smíchu.
Bereme si výbavu, nezapomínám nesmeky, vyrážíme směr lanovka. Máme co dělat, abychom to stihli, ranní rozcvička.
Vrcholky jsou skryté v mlze. Dívám se na oblohu a je mi jasné, že v době našeho vystoupání nahoru budeme mít skoro azuro a nádherné výhledy.
Projdeme areálem, odčipneme si čárové kódy a čekáme ve frontě na lanovku. Kabinky jsou velké. Budeme mít dost místa bez mačkání. Nahoru jedete 2x. Zhruba v polovině cesty se přesedá. Cesta končí pod observatoří. Z restaurace je pěkný výhled. Manželka by se ráda zdržela. Ne, ne a ne. Proč se na to koukat z okna, když můžeme vyjít ven? Máme hodinu a 40 minut na brouzdání se po hřebenech. Chci dělat fotky a videa. Aspoň na ten blbý TikTok nějaké krátké.
Vycházíme ven a lusknutím prstů se nálada mění. Vše zlé je zapomenuto a žijete okamžikem. Jste 2 kilometry nad zemí a působí to jako 4. Po levé ruce máte Kriváň. Po pravé moravské Beskydy se Smrkem. Tak dobré počasí není, aby bylo vidět až na Smrk, ale vidět je dost.
Ranní mlha se převalila přes horské údolí a padá na Zakopané. Moje předpověď se potvrdila. Před očima nám s větrem mizí mlha, odkrývá se zbytek panoramatického pohledu. Nestíhám fotit. Jeden pohled beru 5x. Popojdu o metr a znovu. Nasazujeme nesmeky a vydáváme se po sněhu a ledu na jeden z hřebenů, který se nám zdá lepší. Ten, co stoupá vzhůru. Na druhé straně je klesající hřeben. Okolo jsou vidět trasy, kudy se dá hora slézt dolů. Na to dnes nemáme energii po mizerném včerejšku a pár hodinách spánku. Využíváme naplno hodinu čtyřicet pobytem na vrcholku. Spoustu fotek, dostatek selfieček (Louis Daguerre by si ukrápl, kdyby se probudil do dnešní doby) a pár videí.
Na všechno zapomenete. Jste tady a teď. Kazí nám pobyt hluční Češi. Nějaká hloupá děcka, která mají potřebu vzít do ruky mobil, aby zavolali někomu známému. Co řešili? Že ten volaný je právě v obchodě na nákupu. „A co kupuješ?“ Už to jelo. Zatáhl jsem manželku za rukáv, aby zanechala fotek, videí. Musel jsem jít pryč. Jaká by asi byla sazba za skopnutí tří debilů z výšky 1900+ metrů nad mořem?
Přesto všechno okolo, to nejlepší bylo skutečně na konec. Jedete někam lanovkou, obrníte se. Víte, že tam bude směska, která nikdy nevyšla ani na kopec do výšky 500m n. m. Chcete si to užít. Jdete od lidí. A ono to funguje. Jet jenom kvůli výšlapu na horu, zdržet se tu 2 dny, bylo by to jiné. To pravé.
Někteří z vrcholu scházeli dolů. Tiše jsem záviděl. Trasy vedou 3. Jedna zhruba od poloviny až na vrchol. Když s námi jela lanovka dolů, zaměřil jsem se na trasu. Musí to být krásný zážitek tohle jít v zimě.
Raději však na Slovensku a jinou horu. Nemáme čas. Je neděle, máme před sebou cestu hrůzy a rádi bychom se domů dostali před půlnocí. Sbohem Tatry. Nashle na silvestra z druhé, té lepší, strany.
Moje fotografie k prodeji zde: https://www.shutterstock.com/cs/g/JasonB54
Předměty ke koupi (hrnky, podložky pod myši, oblečení, kryty na telefony atd.): https://store.streamelements.com/jasonb54